Jdi na obsah Jdi na menu
 


17. 11. 2026

ČEŠTINA, MORAVŠTINA A SLEZŠTINA: JAK SE MLUVÍ U NÁS DOMA

meta_ai_909495242_1434955011954913_7461134686211784831_n_20261117_124627.jpg

 nás doma se nemluví jen „česky". U nás doma se mluví po našymu. Když přijede babička z Hané, řekne „byl sem". Když přijede strejda ze Slezska, řekne „jda dům". Když přijede kamarád z Prahy, řekne „dobrej vejlet". A všichni tři mluví o tom samém. Jen každý tak, jak to slýchával doma od maminky. U nás doma — v Čechách, na Moravě i ve Slezsku — se mluví třemi hlasy. A právě proto je náš domov tak bohatý.

 

NEJSOU TO TŘI JAZYKY. JSOU TO TŘI DUŠE JEDNÉ ŘEČI.

Ve škole se učíme spisovnou češtinu. Tu, kterou slyšíme ve zprávách a píšeme v dopisech. Ta nás spojuje. Ale doma mluvíme po svém. V Čechách nejčastěji obecnou češtinou. Na Moravě hanácky, moravsko-slovensky, valašsky nebo lašsky. Ve Slezsku lašsky a slezsky — s vlivem polštiny i němčiny, protože Slezsko bylo vždycky křižovatkou, kde se potkávaly národy. To není chyba. To je dědictví. Každé nářečí si uchovalo něco, co spisovná čeština už zapomněla.

 

JAK SE MLUVÍ U NÁS DOMA? STAČÍ POSLOUCHAT

Čech často protahuje „é" na „ý" — „mlíko, dobrý, malý". Moravan drží krátké „e" a vyslovuje tvrdě — „mléko, dobré, malé". Slezan má zase měkké „š, č, ž" a často vyslovuje „u" jako „ů". Čech řekne „Byl jsem v lese, je tam hezky." Moravan řekne „Byl sem v lese, je tam hezky." Slezan řekne „Byłech w lesie, je tam hezky." Tři věty. Jeden les. Tři domovy.

A pak jsou slova. Každý kraj má své poklady. Dívce se v Čechách řekne holka, na Moravě děvčica nebo cérka, ve Slezsku dziołcha nebo děvucha. Chlapci se v Čechách řekne kluk, na Moravě chlapec nebo synek, ve Slezsku chłopek nebo synek. Bramborám se v Čechách řekne brambory, na Moravě zemáky nebo erteple, ve Slezsku kartofle nebo ziemniaki. Krajíci chleba se v Čechách řekne krajíc, na Moravě skýva nebo krajic, ve Slezsku krajka nebo skibka. A jsou i slova, která zná jen jeden kraj. Morava má „hantec" — brněnskou mluvu, kde „šalina" je tramvaj a „zoncna" je slunce. Valašsko má „baču", „kolibu" a „frgál". Slezsko má „bana" — horníka, „fajront" — konec směny, a „szol" — sůl. Když takové slovo zmizí, zmizí s ním kus kraje.

Liší se i gramatika. Moravan často říká „byl sem", „viděl sem" místo spisovného „byl jsem". Není to chyba, je to starší a původnější tvar. Slezan zase často používá „mōm, mōsz" místo „mám, máš". Čech zase rád používá „-ej" — „dobrej, malej, hezkej". Moravan řekne „dobré, malé, hezké" a Slezan „dobry, mały, hezky". Ani jedno není „správněji". Každé je správně doma.

Liší se i melodie řeči. Čech mluví rychle, úsečně, často s humorem a nadsázkou. Moravan mluví zpěvně, pomalu, s důrazem na každé slovo — prý proto, že na Moravě se nikam nespěchá, když je dobré víno a dobří lidé. Slezan mluví tvrdě, přímo, bez kudrlinek — jako člověk, který celý život pracuje rukama a ví, že slovo musí platit. Když se tyto tři melodie potkají, je to jako když hraje cimbál, harmonika a housle najednou. Každý hraje jinak, ale dohromady je to muzika.

 

PROČ SI TO MUSÍME HLÍDAT?

Protože nářečí mizí rychleji, než si myslíme. Děti už často nemluví jako jejich babičky. Ve škole se učí spisovně, v televizi slyší Prahu, na internetu slyší angličtinu. A tak se pomalu vytrácí „po našymu". Když zmizí nářečí, nezmizí jen slova. Zmizí způsob, jakým jsme přemýšleli. Zmizí vtipy, které fungují jen v hanáčtině. Zmizí písničky, které fungují jen v lašštině. Zmizí pohlazení, které má jen slovo „děvčico" od maminky. Spisovná čeština nás spojuje. Nářečí nás dělá tím, kým jsme. Potřebujeme obojí. Spisovně mluvit, když píšeme úřední dopis. A po svém mluvit, když jsme doma.

 

CO PRO TO MŮŽEME UDĚLAT?

Mluvme doma po svém, bez studu. Nestyďte se za to, že mluvíte hanácky, valašsky, lašsky nebo slezsky. Naopak. Je to vaše výhoda. Dítě, které umí nářečí i spisovnou češtinu, umí dva jazyky v jednom. Učme děti slova po babičce. Zeptejte se rodičů a prarodičů: Jak jste říkali doma chlebu? Jak jste říkali klukovi? Jak jste říkali, když jste se zlobili? Napište si to. Natočte si babičku na telefon, jak vypráví. Jednou za to budete vděční. Neopravujme se navzájem. Když Moravan řekne „byl sem", není to chyba. Když Slezan řekne „jda dům", není to chyba. Když Čech řekne „dobrej vejlet", není to chyba. Je to domov. Zpívejme si po svém. Lidové písničky fungují nejlépe v nářečí, ve kterém vznikly. Moravská písnička v pražské češtině je jako svíčková bez knedlíku. Zpívejte si tak, jak se zpívalo u vás doma.

 

TŘI BRATŘI V JEDNOM DOMĚ

My, Vlastenci Čech, Moravy a Slezska, to říkáme pořád: jsme tři bratři v jednom domě. A v domě je normální, že každý mluví trochu jinak. Bratr z Čech, bratr z Moravy, bratr ze Slezska. Každý má svůj hlas, své vtipy, svá slova. Ale když jde do tuhého, rozumíme si beze slov. Protože máme společný domov. Proto vás prosíme: mluvte po svém. A s úctou poslouchejte ty druhé. A jestli máte doma slovo, které znáte jen vy a vaši sousedé — slovo, které už vaše děti nepoužívají — napište nám ho. I s tím, odkud jste a kdo vám ho říkával. Uděláme z vašich slov velký slovník Čech, Moravy a Slezska. Slovník, který ukáže, že nejsme chudí. Že jsme bohatí. Že máme

tři hlasy — a jeden domov.

 

 ZDROJE INFORMACÍ:

Český jazykový atlas 1–5, Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR, Praha

Bělič, J.: Nástin české dialektologie, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1972

Kellner, A.: Úvod do dialektologie, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1946

Lamprecht, A. – Šlosar, D. – Bauer, J.: Historická mluvnice češtiny, SPN, Praha 1986

Ústav pro jazyk český AV ČR: Internetová jazyková příručka, ujc.cas.cz

Siatkowski, J.: Studia nad wpływami polskimi na dialekty czeskie, Wrocław

Encyklopedie jazykovědy a dialektologie Moravy a Slezska, Masarykova univerzita Brno

 

© 2026  VČMS