Jdi na obsah Jdi na menu
 


11. 11. 2026

ODMÍTÁME SEPARATISMUS, ALE TAKÉ CENTRALISMUS – CHCEME OBNOVU ZEMSKÉ SAMOSPRÁVY

 Jsme Vlastenci Čech, Moravy a Slezska. Spojuje nás láska k domovu, úcta k historii, k tradicím, k českému jazyku i k místům, kde žijeme. Nejsme politici, kteří si hrají na vlastenectví před volbami. Jsme lidé, kterým není lhostejné, v jaké zemi žijí a v jaké zemi budou žít naše děti.

 

Právě proto říkáme jasně, nahlas a bez kliček: odmítáme separatismus, ale stejně tak odmítáme centralismus.

Česká republika je jeden stát, jeden národní domov, jedna vlast. Nikdo z nás nechce její dělení, oslabování ani rozbíjení na vzájemně si cizí celky. Morava není proti Čechám a Slezsko není proti Moravě. Jsme jeden celek, který drží pohromadě společný jazyk, společná historie, společná kultura i společný osud. Kdo by chtěl naši vlast trhat, ten není vlastenec, ten je jejím nepřítelem.

Zároveň ale odmítáme představu, že všechno moudré, správné a rozhodující musí přijít z Prahy. Centralismus, který se u nás po desetiletí buduje, naší zemi neprospívá. Vzdaluje rozhodování od lidí, dusí místní iniciativu a dělá z krajů, měst a obcí pouhé vykonavatele příkazů shora. A právě proti tomu se stavíme.

 

JEDNOTA NENÍ STEJNOST

Centralisté nám tvrdí, že jednota znamená stejnost. Že aby byl stát silný, musí být všechno řízeno z jednoho centra, podle jedné šablony, jedním způsobem. Není to pravda.

Jednota znamená, že držíme při sobě, i když jsme každý trochu jiný. Že Čech z Plzně, Moravan z Brna a Slezan z Opavy se mohou na sebe spolehnout, protože patří do jedné vlasti – a zároveň si každý může s hrdostí říkat, odkud je. Že se neschováváme za anonymní úřad, ale známe se jménem, známe svůj kraj a neseme za něj odpovědnost.

Separatismus by naši vlast rozdělil. Centralismus ji vyprazdňuje. My nabízíme třetí cestu, která je ve skutečnosti tou původní českou cestou: jednotný stát, ale spravovaný zdola, ze zemí, z domova.

 

ZEMĚ NEJSOU PŘEŽITEK, JSOU NAŠE TRADICE

Čechy, Morava a Slezsko nejsou vymyšlené pojmy z učebnice. Jsou to historické země s vlastními tradicemi, nářečími, kroji, kuchyní, památkami, písněmi i povahou lidí. Po staletí tvořily přirozený rámec, ve kterém se lidé dokázali spravovat sami, starat se o svůj kraj a nést za něj odpovědnost.

Zemská samospráva neznamená separatismus. Znamená pravý opak: silné země v silném společném státě.

Chceme, aby se o věcech, které se týkají Moravy, rozhodovalo především na Moravě. Aby se o věcech Slezska rozhodovalo ve Slezsku. A stejně tak, aby se o věcech Čech rozhodovalo v Čechách. Ne z nadřazenosti, ale ze zdravého rozumu. Kdo žije v kraji, ten ho zná nejlépe. Kdo v něm podniká, vychovává děti, stará se o své okolí a chodí do kostela, do sokolovny nebo na hody, ten nejlépe ví, co jeho domov potřebuje.

Nevoláme po návratu do minulosti. Voláme po obnově zdravého principu: rozhodovat co nejblíže lidem. To, co lze rozhodnout v zemi, nemá rozhodovat ministerstvo v Praze. To, co lze rozhodnout v obci, nemá rozhodovat kraj. A to, co lze rozhodnout v rodině, nemá rozhodovat stát.

 

VÝHODY ZEMSKÉHO USPOŘÁDÁNÍ

Zemské uspořádání není nostalgie. Je to praktické, spravedlivé a osvědčené řešení, které má celou řadu konkrétních výhod pro obyčejné lidi.

Země mají přirozené hranice, které lidé cítí a rozumějí jim. Nikdo se nemusí ptát, kde začíná a končí Morava. Každý to ví. Kraj Vysočina, který je napůl v Čechách a napůl na Moravě, tomu nikdo přirozeně nerozumí. Země jsou domovem, kraje jsou jen čárou na mapě nakreslenou od stolu.

Když se rozhoduje v zemi, rozhoduje se rychleji a lépe. Lidé, kteří rozhodují, znají místní poměry, znají starosty, podnikatele, školy i spolky. Nemusí čekat měsíce na razítko z Prahy. Nemusí vysvětlovat úředníkovi, který v jejich kraji nikdy nebyl, proč je pro jejich vesnici důležitá oprava silnice, záchrana zámku nebo podpora folklorního festivalu.

Zemská samospráva přináší také odpovědnost. Když rozhoduje někdo daleko v Praze, nikdo za nic nemůže. Když rozhoduje zemská samospráva, lidé vědí, kdo rozhodl, proč rozhodl a mohou ho za to pohnat k odpovědnosti. Politika se tak vrací k lidem a přestává být hrou anonymních úřadů.

Zemské uspořádání podporuje zdravou soutěživost. Čechy, Morava a Slezsko se mohou vzájemně inspirovat, kdo lépe pečuje o památky, kdo lépe podporuje školy, kdo lépe hospodaří s penězi, kdo má lepší dopravu. To je soutěž, která prospívá celé republice, protože dobré nápady se pak rychle šíří.

A v neposlední řadě zemské uspořádání chrání naši kulturu. Moravské a slezské tradice, symboly, historická paměť a zemská hrdost nejsou ohrožením republiky. Jsou jejím bohatstvím. Když je budeme potlačovat, zchudneme všichni. Když je budeme pěstovat, celá republika bude bohatší, pestřejší a zajímavější.

Zemské uspořádání také znamená spravedlivější financování. Peníze vybrané v zemi se nemají ztrácet v centrálním přerozdělování, kde o nich rozhodují lidé, kteří ten kraj znají jen z mapy. Země má mít vlastní rozpočet, vlastní odpovědnost a vlastní možnost rozhodnout, co je pro ni nejdůležitější.

 

NEVÝHODY CENTRALISTICKÝCH KRAJŮ

Dnešní kraje vznikly jako umělý, centralistický projekt. Nevznikly z vůle lidí, vznikly rozhodnutím shora. A je to na nich vidět každý den.

Kraje nemají historickou paměť. Nemají tradici, nemají symboly, ke kterým by se lidé hlásili. Nikdo se necítí být „Vysočanem“ nebo „Středočechem“ tak, jako se cítí být Moravanem, Čechem nebo Slezanem. Kraj je pro lidi jen úřad, ne domov.

Kraje jsou závislé na Praze. Většina peněz, většina pravomocí a většina rozhodnutí stále leží v Praze. Krajští hejtmani tak často nejsou skutečnými správci svého území, ale jen prostředníky mezi Prahou a obcemi. Musí prosit, žádat, čekat a přizpůsobovat se tomu, co jim centrum dovolí.

Centralistické kraje vedou k byrokracii a plýtvání. Místo jednoho přirozeného zemského úřadu máme čtrnáct krajských úřadů, čtrnáct aparátů, čtrnáct sad politiků a úředníků, kteří si často navzájem konkurují a dublují práci. Rozhodování je pomalé, drahé a nepřehledné.

Centralismus také prohlubuje rozdíly mezi centrem a periferií. Praha bohatne, zatímco venkov a pohraničí chudnou. Mladí lidé odcházejí, školy se zavírají, služby mizí. Protože o rozvoji venkova rozhodují lidé, kteří na venkově nežijí a jeho problémy neznají. Centralismus slibuje rovnost, ale ve skutečnosti vyrábí nerovnost.

A konečně centralistické kraje dusí místní iniciativu. Starosta, který chce něco udělat pro svou obec, musí obcházet kraj, ministerstva a dotační programy. Místo aby mohl jednat rychle a s podporou své země, musí vyplňovat formuláře a čekat, zda mu Praha milostivě něco povolí. To není samospráva, to je poslušnost.

 

CHCEME OBNOVU, NE ROZBITÍ

Opakujeme to znovu a jasně, aby to pochopil i ten, kdo nám chce podsouvat separatismus: Nechceme rozbít Českou republiku. Chceme ji posílit.

Chceme skutečnou zemskou samosprávu, ne jen kraje jako administrativní jednotky, ale země jako přirozené, historicky dané celky s vlastní samosprávou, rozpočtem a odpovědností. Chceme větší pravomoci pro země v oblasti školství, kultury, dopravy, péče o krajinu, památky a regionální rozvoj. Chceme úctu k odlišnosti a spravedlivé financování, které nebude záviset na libovůli centra.

Obnova zemské samosprávy není krok zpět. Je to krok k odpovědnější, bližší a slušnější politice. K politice, kde se člověk nemusí doprošovat Prahy, aby mohl zvelebit svou obec, svou školu, svou krajinu.

My, Vlastenci Čech, Moravy a Slezska, stojíme za Českou republikou. Jednou, nedělitelnou – a právě proto zemskou.

Protože vlastenectví není jen láska k celé zemi. Je to i láska k tomu kousku země, kde máme svůj domov, kde jsou naše kořeny, kde žijí naši rodiče a kde budou žít naše děti.